Jedno ráno

20. listopadu 2014 v 9:23 | Linka |  Klubko
Jedno ráno


Probouzím se. Pomalu rozlepuji oční víčka. V pokoji je temné šero, obrysy věcí okolo sebe nepoznávám. Znaveně zvedám hlavu. Co se to stalo? Ano, vzpomínám si - posezení s kamarádkami... Hlava mě bolí, ještěže do pokoje proniká skrze černý závěs jen velmi málo světla. Hodiny na stěně ukazují půl osmé. Opět se nadzvednu a rozhlédnu se po pokoji. Deka mi sklouzne k pasu - jsem nahá! Začíná se mi motat hlava, ostatně jako vždy při kocovině. Nahá... Vedle mě na posteli leží osoba zabalená do deky. Vidím jen rozcuchané vlasy na jejím temeni, nic víc. Nemám čas řešit, kdo to je - zvedá se mi žaludek. Vyběhnu z pokoje...první dveře - kuchyně, tam ne, v druhých se na štěstí nemýlím - koupelna se záchodem. Hlava se mi motá stále víc a v tuto chvíli mě už zajímá jen zakleknutí k míse.
Kolik jsem toho asi musela vypít? Ještě nikdy se mi nestalo, že bych měla okno, tohle ale stojí za to... Marně vzpomínám na pokračování našeho klidného posezení s kamarádkami. Vyplachuji si ústa u umyvadla. V zrcadle vidím část své nahé postavy, beru si tedy alespoň osušku ležící na vaně a zabalím se do ní. Vyčerpaně si sednu na okraj vany a rozhlížím se po koupelně. Všude samá dámská kosmetika, dámské šampony, vložky... Super! Probudila jsem se prvně v životě, aniž bych si cokoliv pamatovala, nahá v posteli s nějakým chlapem, v bytě, ve kterém patrně žije s jeho přítelkyní. Nemám tušení, kde jsem a ani jak jsem se sem dostala. Tomu říkán inspirativní ráno. Opatrně piju vodu z vodovodu. Zase se mi chce zvracet...
Chci se obléknout a odejít. Snad tu v bytě není ještě někdo jiný. Zabalená v osušce vycházím z koupelny. Projdu do kuchyně, kde mě oslepí ostré světlo - hlava mě prudce zabolí. Okolo mě kuchyňská linka s pár kousky špinavého nádobí, stůl a dvě židle. Vkusně a moderně zařízený byt. Sakra, co jsem s tím chlapem měla? Antikoncepci neberu, na jinou ochranu se v tomto případě spoléhat taky nemůžu. Další komplikace... Pohled na jídlo mi nedělá příliš dobře. Podívám se tedy ještě z kuchyňského okna - vnitroblok domů, takže žádná možnost orientace v okolí. Tiše se vracím zpět do ložnice. Osoba se nepohnula. V šeru pokoje vidím na zemi rozházených mnoho kusů oblečení. Snažím se rozpoznat, co z toho je moje. Nejdřív nacházím své kalhoty (výborně, mobil je na štěstí stále v kapse), po chvíli i tričko a podprsenku. Kalhotky ovšem ne, ponožky ani nehledám. Vedle v kuchyni se oblékám, ručník vracím do koupelny. Bunda leží na zemi u dveří vedle mých bot. Jsou tam ještě jednoduché dámské balerínky. Jsem sice ve skrytu duše zvědavá, s kým jsem strávila noc, ale raději zmizím, než se objeví ta jeho přítelkyně. Alespoň nebudu muset řešit výčitky nebo se v duchu rozčilovat, proč jsme šla zrovna s ním. Jednoduše nebudu vědět, s kým. Moje kabelka leží v kuchyni - výborně! Beru ji, vracím se do předsíně a skláním se na zem pro bundu. V tu chvíli se mi naneštěstí opět udělá špatně a chtě nechtě musím odhodit kabelku i bundu a spěchat opět na záchod. Proč?! Rychle si vyplachuju ústa a utírám ruce. No, nebyla jsem v tom spěchu zrovna nejtišší. Vycházím zpět do předsíně a tentokrát si výrazně opatrněji zvedám bundu a opatrně nazouvám boty. Hlavně žádné rychlé pochyby. Otáčím se ještě pro kabelku a zahlédnu stát ve dveřích ložnice štíhlou postavu.
"Už odcházíš?" Ptá se rozespale. Mám chuť odseknout, že netuším, co jiného bych tu měla dělat, ale má slova se zarazí... Proti mě stojí krátkovlasá mladá dívka, přes sebe má přehozené jen volné delší triko. Vidím ji prvně v životě a zdá se, že v tomto bytě nikdo jiný není. Doslova na ni zírám a nenacházím slov. Strávila jsem noc se ženou? S cizí ženou? To přece..... Patrně ode mě očekává nějakou reakci, trochu smutně se na mě dívá... Ale co jí mám teď říkat? Že dávám přednost mužům, ať se nezlobí? Nebo že netuším, kde jsem se tu vzala, je mi mizerně a nechci s ní mít nic společného? Celou dobu na sebe mlčky hledíme, žádná gesta, slova, pohyby...nic. Ona první protne ticho mezi námi.
"Asi ti není moc dobře, viď? Nechceš se na chvíli posadit? Co ti pomáhá na těžká rána?" Nejraději bych okamžitě zmizela, ale ona je...milá, nechci se k ní chovat neomaleně. Zmateně poděkuji a poprosím o trochu koly. Naštěstí ji má. Přejdu s ní do kuchyně a pozoruji, jak si vaří kafe a uklízí špinavé nádobí. Zatím ani jedna z nás nemluví.
"Včera jsi byla trochu mimo, ale říkala jsi, že ti nevadí jít se mnou sem, byla jsi ráda." vysvětluje mi opatrně, jako by se chtěla ospravedlnit.
Ráda....Nerozumím tomu, nerozumím sobě, chci jen, aby mi bylo dobře. Dívka se na mě nejistě usmívá

"Já jsem Laura." představuje se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Emm Emm | Web | 14. prosince 2014 v 0:29 | Reagovat

Teda, tohle bylo zajímavé.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.