Večerní

19. listopadu 2014 v 22:37 | Linka |  Klubko
Večerní


Už nevím, jak se zabavit...Pozdní večer, jsem unavená a opět na něj, asi zbytečně, čekám. Televize mě nebaví, film mám dokoukaný, na knížku jsem moc unavená. Sedím schoulená v křesle, zavírají se mi oči. Proč vlastně nejdu spát? Na co tu čekám?
Ano, deset dnů jsme se neviděli, pak jeden den spolu. Před tím dalších čtrnáct dnů nic. Má moc práce, každý jsme v jiném městě... Sliboval že bude brzy doma, že si zajdeme na večeři. Jako obvykle - nic. Je to pořád stejné. Když se konečně vidíme, jeden z nás má stejně nějaké povinnosti, jsme unavení, protivní. Vždy se na něj těším, ale obvykle naše vzácná setkání končí hádkou. V tom nejlepším případě spol strávíme jeden den a noc, v tom horším jen noc a ráno zase jdeme každý vlastní cestou. Vztah po dvou letech. Už toho mám plné zuby, k ničemu to nevede.
Dokud jsme byli zamilovaní nevadilo nám, že se vídáme maximálně jednou týdně, vše bylo tak krásné. Když se později kvůli tomu začaly objevovat problémy a první menší krize vztahu, vyřešil to k mému velkému překvapení.
"Pronajal jsem nám byt, ty tma budeš doma a já budu dojíždět kdykoliv budu moci." hlásil mi radostně. Bohužel, je to čím dál méně. Proč tu na něj čekám, předpokládala jsem, že se objeví tak...před pěti hodinami? Opět se dozvím jediné.
"Promiň, dřív to nešlo, tak se nezlob. Zítra odpoledne zase musím jet, tak přece nebuď protivná, já se na tebe těšil." Já také....
Přemýšlím, jestli má ten vztah ještě vůbec smysl. Co ze sebe máme? Pár pěkných SMS, příjemné telefonáty, občas společnou noc, tak jednou za měsíc nějaký společný výlet. Hromadu krásných vzpomínek. Nejraději jsem vždy měla ty jeho láskyplné drobné pozornosti, kterými mě vždy zahrnoval. Kolikrát jsem v poslední době nadhodila, že by mě potěšilo, kdyby mi dal někdy nějaký malý dárek....
Další půlhodina pryč, rozespale se rozhlížím po místnosti - už je po půlnoci. Nemá to smysl, ráno si s ním promluvím. Bude to ulehčení pro nás pro oba. Bude mít víc času a nebude muset řešit přítelkyni a její nálady a nenálady. Jdu spát. Pozhasínám světla v bytě, v kuchyni přikryju připravenou večeři...Určitě bude hladový.
Dovírám dveře naší ložnice a slyším šramocení klíče v zámku. Budu dělat, že už spím, nemám chuť na další dohady takhle pozdě. Oči mě pálí, víčka se zavírají, ale přesto...Vždyť jsme se na něho tak těšila, alespoň se s ním pozdravit... Slyším, jak tiše pokládá své věci na zem. V bytě je už úplná tma, ale nerozsvítí si. Slyším jeho kroky celým bytem a poté hlasitý povzdech, vidím jeho siluetu skrze sklo ve dveřích. Stojí blízko u dveří ložnice. Čekám stále na jednom místě, nehýbám se. Zase bude unavený, chce se jen umýt a jít spát. Slyším, jak si v koupelně tiše myje ruce, stále je po tmě... Nevydržím to, chci ho alespoň krátce políbit, nebudu ho otravovat otázkami a výčitkami.
Pomalu vycházím z ložnice. V celém bytě je tma a on se chová velmi tiše, aby mě nevzbudil. Procházím obývákem, na zemi tu leží jeho věci. Nacházím ho v kuchyni, jak ve stoje ji svou studenou večeři.
"Omlouvám se lásko, já tě vzbudil, viď? Nezlob se... Já to opravdu dřív nestihl. Tak jsem se na tebe těšil... Nebuď smutná, mám čtyři dny volno, alespoň trochu ti to vynahradím a od příštího měsíce budu mít více času, už jsem si to zařídil. A...." Nestíhám ani vnímat jeho tichý příval slov. Ano, skoro šeptá protože ví, jak jsem citlivá na hluk, když jsem rozespalá. Přijdu k němu a pevně ho obejmu. Hladí mě po zádech a lehce líbá do vlasů. "Já jsem se tak těšil, že tě dnes vezmu na večeři, i rezervaci jsem měl zařízenou... Nevadí, půjdeme zítra, kam budeš chtít. Počkej chvilinku..." Kamsi odběhne - že by slyšel svůj mobil? Hned se ale vrací zpátky s velkou kyticí růží.
"Tak jsem ti dnes alespoň koupil kvítka" usmívá se spokojeně.

Je to zvláštní, nepustil mě zatím k jedinému slovu, ale asi je to dobře - stejně bych toho hned litovala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Emm Emm | Web | 14. prosince 2014 v 0:27 | Reagovat

Prostě KRÁSA! :) Je z toho cítit taková krásná atmosféra, do které bych se s chutí hned přenesla, přestože zároveň cítím hrdinčinu bezradnost..
Vážně nádherně píšeš, jsem moc ráda, že sis založila blog a můžu si pěkně počíst! ;)

2 Linka Linka | 17. prosince 2014 v 23:13 | Reagovat

[1]: Věříš mi, že ještě do minulého měsíce jsem nic nepsala? Ale už jsem nechtěla mít vše jen v hlavě ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.