Z mlhy

19. listopadu 2014 v 22:30 | Linka |  Klubko
Z mlhy

Chladný listopadový večer, pro někoho temný, pro jiného krásný. Někteří neotevřou ani okno, jiní se vydávají ven, jen tak se projít. Podzim zalez snad do všech zákrut města a o to více se svítí v oknech domů. Co asi všechny ty rodiny dělají... Kdo asi ty poslední spěchající doma čeká?
Padla hustá mlha, na druhé straně silnice se dají rozeznat jen temné obrysy pár opozdilců spěchajících domů. Jen drobná mladá dívka svižně kráčí za město. Zachumlaná v krátkém kabátku - patrně je jí chladno. Míří ale kamsi do polí.
Před jejíma očima se rozevírají rozlehlé pláně, ví že tam jsou, tuto krajinu zná velmi dobře. Dnes večer ale není nic vidět. Pečlivě poslouchá zvuky okolí, je pravděpodobné, že by auto i cokoliv jiného dříve slyšela než viděla. Jde podél silnice stále dál od města. Asi po kilometru zahýbá na polní cestu. Okolo ní jen bílé nekonečno. V okolí není vidět jediný orientační bod, jde stále dál jen podle své paměti. Krásná cesta, dokonalý klid, jen v dálce je slyšet hukot říčky.
Na procházky chodí denně, nejraději někam, kde nejsou lidi. Jen sama se svou oblíbenou hudbou. Za chůze se nejlépe přemýšlí, za chůze se jí nejlépe sní. Dnes večer je ale bez hudby, může zase jednou slyšet něco vzácnějšího, pokojnějšího - ticho. Nesmí příliš myslet na to, kde se nachází, jinak by se tu v mlhavé temnotě daleko od lidí bála. Unášena vlastními myšlenkami konečně přichází na místo, kam celou dobu mířila. Dvojice laviček, kousek od nich v bílém závoji schovaný pomníček.
Spokojeně se usadí na lavičku, někde v dálce před ní leží dědina. Ráda se tam dívá, má na ni hezké vzpomínky. Sedí na lavičce uprostřed polí, zahloubaná do svých myšlenek hledí do mlhy. Bude tu sedět dokud se nezačne klepat zimou. Tady je jí dobře, nikdo ji tu nenajde - kdo by ji tu také v tomto počasí čekal.
Má téměř vše, co si kdy přála. Je jí krásných jednadvacet, je talentovaná, studuje školu, kterou vždy chtěla, cestuje, má skoro vše co si přeje, většina věcí se jí daří bez většího úsilí. Šťastná dívka se šťastným úsměvem. Přesto vše však sní, tiše sní o tom, co by si přála nejvíc, o tom, koho by si přála nejvíc. Možná vážně věří, že ho jednou bude moci políbit, strávit s ním noc, víkend a možná i pár let.
Postupem času si vytvořila jakýsi soubor vlastností, které by měl splňovat její vysněný muž, psychických i fyzických. Vysněný ideál. Problém nastal, když poznala že tento ideál existuje a už mnoho let je v její blízkosti...
Zasněný úsměv, nevnímá okolí... Jeho mužná postava, široká ramena, svalnaté paže, štíhlý trup. Dlouhé vlasy, téměř nemiznoucí úsměv a krásné skoro černé oči. Klidný a rozumný, zároveň však nespoutaný. Vždy pro ni chtěl to nejlepší, vždy se ji zastával, kdykoliv ji utěšil. Vždy na ni byl nesmírně hodný, když ale bylo potřeba byl zároveň i velmi rázný a rozhodný. Jejich pravidelné setkávání, povídání, smích a občasné slzy. Ta nekrásnější obejmutí na světě, v jeho náruči se cítila naprosto v bezpečí, nikdy by ji nenechal bez pomoci. Veselé jiskřičky v očích, rošťácký úsměv - co na ni zase chystá...? Vždy zařídil vše co bylo potřeba, vždy ji táhl dopředu, díky němu je vlastně tam, kde si vždy přála být. Jeho nekonečný seznam aktivit a zájmů, díky kterému sama vyzkoušela věci, na které by jinak těžko našla odvahu. Jeho občasná divokost a večírky a alkohol tekoucí proudem se střídaly s jejich dlouhými nočními debatami nad nejvážnějšími tématy. Vždy ji fascinovaly jeho rozumné, umírněné názory, promyšlené úvahy a především inteligence.
Už mu párkrát byla tak blízko, v takové atmosféře, že ho téměř políbila. Už kolikrát hladila přes tričko jeho svalnaté tělo, tolikrát mu cuchala jeho neposedné vlasy, které také tolik milovala. Nespočetně krát viděla z blízka ty krásné všeříkající oči i ony stále veselé a upovídané rty. Vždyť je to její kamarád od dětství.
Černá silueta se blíží mlhou. Muž nebo žena? Teď, tady? Rozbuší se jí srdce, dlaně se zpotí. Postava se blíží, už je na doslech - má něco zavolat? Ale co? Raději nedat najevo, že má strach. Jen se víc zanoří do svého kabátu a čeká, snad jen někdo prochází. Už je velmi blízko, za normální noci by rozeznala jeho rysy. Podle postavy a chůze je to muž.
Z mlhy se vynoří on, ten na kterého tiše myslí... Ví, že tady ráda sedává. Hledal ji snad nebo je to jen náhoda? Jeho krásný úsměv, teplá náruč, pevné obejmutí. Nervozitu střídá pocit bezpečí.
"Myslel jsem si, že tu v tomhle počasí budeš," šeptám s úsměvem. Bez dalších otázek si ji posadí na klín a pevně k sobě přivine.
"Vždyť mi tu nastydneš, zlatko moje."
Jen se vděčně usmívá a dívá se zblízka do těch krásných očí. Tak ráda by věděla, jak to mezi nimi vlastně je.... Ticho okolo nich, jen spolu sami dva. Krásný a neopakovatelný okamžik.
Opatrně ji pohladí po tváři a něžně políbí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Emm Emm | Web | 14. prosince 2014 v 0:23 | Reagovat

Ach ach ach, to je nádherně napsané! :)))
Je někdo, koho si pod tím můžu představit? :)

2 Linka Linka | 17. prosince 2014 v 23:13 | Reagovat

[1]: Je ;) (Odpověď za všechny prachy, já vím... :D )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.