Dopis pro tebe

17. prosince 2014 v 23:18 | Linka |  Klubko
Smutně, ale o to více upřímně - Dopis pro tebe


Zítra máš přijet, zase mám v očích slzy. Nechci tě vidět - co ti mám říkat? Moje výčitky svědomí jsou velké, ale tlak na mě také. Nevím, co mám dělat, nemám kam couvnout, jenže cokoliv teď udělám, ti ublíží. A to já nechci, mám tě ráda, ale už tě nemiluju. Nikdy jsem tě nemilovala, bylo to jen párměsíční pobláznění, příjemné...ale láska to nebyla.
Začali jsme se spolu a byli jsme přesvědčení, že stokilometrová vzdálenost mezi námi nevadí. Byla to euforie, nadšení. Líbil ses mi, měli jsme stejné zájmy...Jenže to bylo vše. Přišla jsem na to pozdě, ale bohužel dřív než ty. Celkově náš životní styl je úplně jiný, tak si toho přece všimni a pochop mě. Každý jsme i psychicky úplně někde jindy. Každý den, když večer usínám, myslím na někoho jiného... Z mé strany by bylo nejlepší se hned rozejít, ale copak teď můžu?
Když jsi mi prvně v začátku našeho vtahu řekl, že tvoje máma má rakovinu, říkal jsi to klidně. Hned jsi dodal, že léčba ji zabírá a sám jsi vypadal, že je všechno v pořádku. Po pár měsících přišla neutrální zpráva - léčba se mění, přichází chemoterapie. Stále jste byli v klidu, ale já - dítě ze zdravotnické rodiny - jsem zbystřila. Tohle nebude tak v pořádku, jak se tváříte... Vy jste to ale nevěděli a v těchto situacích se nesmí brát naděje. Mlčela jsem a snožila se nic neřešit.
Přišel ji s prosbou. Ano, můj otec je lékař, dlouho pracoval na onkologii...Nemohl by se podívat na výsledky tvojí mámy? Sice svého otce nerada o cokoliv žádám, ale samozřejmě to zařídím. Tvoji rodiče se ke mně také vždy chovali velmi přátelsky a vlídně, hlavně právě tvoje máma. Výborně, léčbu vaší doktorky můj otec jen potvrdil. Vše snad dopadne dobře, jak jste věřili a věříte stále.
Jako vždy jsi odjel po dvou krátkých dnech v neděli domů. Přišla za mnou do pokoje moje máma, prý popovídat si. Při tom se zmínila, že mluvila s otcem o tvé mámě. Zvážněla, mluvila pomaleji, opatrně volila slova. Je to prý špatné. Jak moc? Hodně špatné. Po konzultaci s dalším lékařem resumé - půl roku až rok. Tvoje máma má půl roku až rok života. Vy nic nevíte, nechcete vědět. Onkologové vám řeknou jen to, na co se přímo zeptáte. Na tohle se nezeptá nikdo, nikdo si nepřipouští.... Dovětek mých rodičů byl jasný - nesmíš se to dozvědět! Najednou mi začali dávat různé dobré rady a frázovité poučky typu "Je to hrozné, ale takový je život." Vy jste se se smrtí setkávali v nemocnicích běžně, se smrtí cizích lidí. Co mě tu teď poučujete? Najednou se divíte mé reakci? Ano, pláču, nevím, co mám dělat.... Prý že jsem dospělá. Měla bych to zvládnout... Je mi osmnáct! Mám před maturitou, před zkouškami a vy mi řeknete, že matka mého přítele má půl roku života. Já k nim jezdím na víkendy, nesmím nikomu nic říct...A vy se divíte? Proč jste mi to říkali? Copak jsem se na něco ptala? Chci se někam schovat, někam utéct a už se neobjevit. Všichni máte nějaké rady, všichni víte, jak mi je. Všichni víte, co mám a nemám dělat, jak se mám a nemám tvářit...Prosím, nechte mě všichni být!

Sedím ve tmě svého pokoje. Koukám se z okna, přede mnou jen tmavé střechy. Zítra přijedeš. Můj přítel, kterého nemiluji. Přítel kterému nechci ublížit. Jenže jakýkoliv krok k mé úlevě bude znamenat větší čí menší zboření tvého křehkého světa. Jenže kdy bude správný nebo alespoň lepší čas...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Emm Emm | Web | 22. prosince 2014 v 13:51 | Reagovat

Panebože, tak to mi úplně vehnalo husí kůži.. Opět krásně napsané, ale je to opravdu smutné, bohužel se s tímhle člověk setkává a nelze tomu zabránit.. :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.