Jeanny

2. prosince 2014 v 22:32 | Linka |  Klubko
Jeanny


Jeanny, pojď, nemůžeš pořád utíkat. Pojď, půjdeme domů, ke mně domů. Ale ne, neříkej, je to i tvůj domov. Ty mi ale pořád utíkáš. Když tě najdou, nemusíš s nimi. Nemusíš, jsi dospělá, tak se tak alespoň trochu chovej. Sakra nebraň se furt! Nebojuj pořád, tohle nemůžeš sama vyhrát! Všechny od sebe jen odháníš, zůstaneš sama... Co pak budeš dělat?
K rodičům se těžko vrátíš, když si voláte maximálně jednou měsíčně. Půjdeš k bratrovi? OK, na jak dlouho? Na měsíc, na dva? On má vlastní život a ty to víš. Budeš mu viset na krku - má přítelkyni, plánuje rodinu. Nechá tě u sebe, ale sama víš, že to nebude fungovat. Budou konflikty, hádky a ty to nevydržíš. Ano, fajn, můžeš být s pár kamarády ze školy, ale budeš šťastná? Nebudeš a nakonec budeš odhánět i je. Mlčíš, sama víš, že mám pravdu. Takhle to dál nejde.
Jasně, znám tě, jsi temperamentní holka, potřebuješ volnost, nesnášíš rozkazy, jsi neskutečně tvrdohlavá a hrdá. A taky hrozně citlivá. Vím, prošla sis těžkými věcmi a schováváš svoje emoce za lhostejnost a nezávislost. Ale jakmile je nějaký problém, jakmile máš jen pocit, že ti někdo ublížil nebo jen může ublížit, utečeš. Když jsi se vracela po dvou-třech dnech, OK, viděla jsi, že to nikam nevede, že to ničemu nepomohlo. Myslel jsem si, že když tě nechám, přijdeš na to sama. Tohle není ta cesta kterou hledáš. Ale ne, ty jsi pokračovala, všechno bylo čím dál horší.
Teď se náhle sbalíš, nikomu nic neřekneš a na týden zmizíš. Vrátíš se a tváříš se, jako by nic. My se o tebe bojíme! Opravdu myslíš, že ti to všichni pořád budou přehlížet a omlouvat? Ne... ani mě už to nebaví! Mám tě rád, záleží mi na tobě, ale už toho mám dost! Ne, nebreč. Našel jsem tě tu - nebylo to úplně jednoduché - prostě jsem tě hledal, abych ti řekl, že toto je naposledy. Máš mě a okruh našich přátel, moji rodinu. Všichni tě máme rádi, snažíme se ti pomáhat a taky ti pomáháme, ale ty se pořád chováš, jako by ti ubližovat celý svět. Ne...slzy už na mě neplatí a tvoje nekonečné omluvy taky ne. Už kašlu na to, že nesnáší rozkazy a ultimáta. Je mi jedno, že tě tlačím do kouta, nedala jsi mi jinou možnost. Teď okamžitě pojedeš se mnou, vezmu tě k nám domů, odpočineš si - můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít - a pak půjdeš zase do školy, jinak neuděláš zkoušky. Ano, do školy, na kolej, na víkend můžeš zase k nám, jako vždy. Stydíš se... A to jsi domyslela až teď, jaké to všechno bude mít důsledky? Pokud jsi schopná se teď začít zase chovat normálně, jako dřív, jako před půl rokem, zastanu se tě a nebude se to řešit. Ale opravdu jen za podmínky, že tohle bylo naposledy. Sama víš, že ani já, ani ostatní nemůžeme zapomenout, ale můžeme tě pochopit a můžeme to brát jako uzavřenou věc. Proč zase jen mlčíš? Teď zrovna bych od tebe rád slyšel vysvětlení - proč to všechno děláš? Proč jsi se najednou tak změnila? Copak ti někdo něco udělal? Vždyť jsme se všichni snažili tě podpořit. Všechno fungovalo, byla jsi v pohodě a najednou... Během půl roku nastal zlom. Ano, chci znát odpověď, potom, co mi děláš na ni mám nárok. Ale noták, neplač zase. V klidu se posaď a povídej. Víš přece, že se tě vždycky snažím pochopit. Nikdy jsem tě neodsuzoval ani ti nic nevyčítal. Teď už ale není na výběr, ničíš si život, ztrácíš přátele a to celé ničí mě. Tak mi to pověz, Jeanny. Copak se stalo?

To je to jediné, čeho se bojíš? To je ten důvod, proč utíkáš? Opravdu jediný - jen proto? A ty si myslíš, že kdybych tě nemiloval, tak bych tu byl? A takhle se s tebou furt trápil? Holka nešťastná... Pojď, vezmi si věci a pojedeme domů. Už prosím tě nikam neutíkej nebo spolu dlouho nevydržíme, přestože jsme sotva začali. Tak, aspoň že už se usmíváš. Pojď zlatko, pojď do tepla, ať mi nenastydneš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Emm Emm | Web | 14. prosince 2014 v 0:35 | Reagovat

Už se po několikáté za takovou chvilku opakuji, ale jinak to nejde.. Moc krásně napsané! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.