Můj problém?

21. prosince 2014 v 19:52 | Linka |  Klubko
Můj problém?


Hurá, konečně můžu jít domů, celé volné odpoledne i večer přede mnou. To se mi nestává často, tak bych mohla volný půlden využít k nějaké produktivní práci a ne jen k poflakování se. Už se těším na čerstvý vzduch, místní nevětrané chodby mě vždycky štvou.
Zabraná do svých myšlenek vycházím z budovy. Neudělám ani tři kroky po ulici a do někoho vrazím. Nejdřív se automaticky omluvím a až pak zvedám oči. To néé! Zase on... Nebo spíš v duchu jásám? Sama v ten okamžik netuším, jen na něj němě zírám déle, než by bylo vhodné. Jeho formální omluva už zazněla, pár vteřin mi pohled opětuje a než stihnu cokoliv říct nebo udělat, pokračuje svižnou chůzí dál do budovy, kterou jsem právě radostně opustila.
Mám ve svých pocitech naprostý zmatek. Částečně jsem ráda, že jsem ho zase viděla, že jsem vrazila zrovna do něj, částečně naopak vůbec nejsem ráda, že jsem ho potkala. Na jednu stranu jsem ráda, že si asi všiml, jak na něj ustrnutě zírám, třeba mu dojde, že se mi pořád líbí. Na druhou stranu se za to stydím, dělá mě to zranitelnou.
Ale on.... na první pohled se mi zalíbil, byla to souhra náhod, že jsme se potkali, ale pro mě velmi příjemná. Potkáváme se každý týden několikrát. Je to zvláštní osoba, obvykle je vážný a jenom poslouchá lidi okolo sebe, všude chodí sám a málokdy se usmívá, i když mu úsměv neskutečně sluší. Obvykle přijde pozdě a hned zase někam spěchá. Doufala jsem, že když si všimne mých častých pohledů, pokusí se se mnou nějakým způsobem navázat kontakt, ale zatím se tak bohužel nestalo. Míjíme se už dva měsíce, dva měsíce si občas vyměníme pár delších pohledů, to je vše. Nechce se mi vzdát se, aniž bych s ním mluvila, aniž bych to alespoň zkusila. Na druhou stranu ale nevím, co mám dělat. Nejsem sice zakřiknutá osoba, ale podstrkovat mu někde svoje číslo nebo se s ním najednou začít někde bavit se prostě stydím. Hovory o počasí nejsou moje parketa... No, z hlavy ho asi jen tak nedostanu, o to už jsem se snažila dost. Budu muset něco vymyslet... Takže vidina produktivně stráveného odpoledne je v troskách.

"Ach jo, pořád si mě nevšímá!" stěžuju si své kamarádce Karolíně.
"Kdo zase?" ptá se nechápavě "Jirku ani Matouše tu nikde nevidím."
"Ale ne, Jirka i Matouš můžou jít k šípku, oba mají přítelkyni, tak co s nimi..."
"Aha...pro tento týden jsou v nemilosti, oba... Tak kdo je tvůj objev pro dnešek?"
"Jak pro dnešek? Líbí se mi už dva měsíce, vždyť jsme ti o něm říkala - tamhleten dlouhovlasý blonďák."
"Jo tenhle?Myslela jsem, že ten už tě nezajímá. Tady alespoň jsi mi to říkala po prvních čtrnácti dnech... Že ti za to určitě nestojí. A krom toho - nehodí se k tobě, sama jsi mi to tvrdila." Připomene mi bez servítek. Tak jsem se to rozmyslela, no...
"Jenže ty co týden měníš svoje preference a minimálně každý měsíc přicházíš s někým novým. V okolí se objeví nějaký chlap a ty jsi do něj po prvních deseti minutách poblázněná. Chvíli nemyslíš na nic jiného a pak tě přestane bavit a hned tě zajímá zase někdo jiný" pokračuje Karol ve shrnutí posledních několika měsíců.
"A co je na to špatného? Tak se mi líbí chlapi, no... Já se nesnažím jim zničit vztahy, mně se jen líbí." hájím se.
"Ano, to máš sice pravdu, ale uvědom si, že furt za někým běháš, někoho sleduješ a většinou s ním nakonec ani nepromluvíš. Pak tě začne bavit zase někdo jiný. Někdy mám pocit, že nemyslíš na nic jiného... Na jednu stranu by si chtěla vztah, na druhou stranu čekáš, že se tu objeví nějaký princ, který okolo tebe bude skákat a ty budeš moct dělat drahoty. Asi proto tě každý přestane hned bavit - nevěnuje ti tolik pozornosti kolik by sis představovala. A ty sama nic neuděláš."
Mlčím, tady nemám, co bych dodala. Asi má částečně pravdu a já nemám chuť se na toto téma dohadovat... Ukazuje mi druhou stranu mince, tu, kterou obvykle úspěšně přehlížím.
"Myslím, že s tím máš docela problém."

Uběhl další více než měsíc. Blíží se Vánoce. Stále se nic nezměnilo, bohužel ani mé sympatie k němu. Všude jsou vánoční dekorace, hrají se koledy - moje nejoblíbenější část roku. Dnes ráno začalo i sněžit, co víc si přát. Do Štědrého dne zbývá už jen pět dnů. Z té atmosféry jsem nějaká naměkko. Snad zase nebudu slzet u písniček doma, v poslední době mě dojmou jinak zcela neškodné texty. Neustálé myšlenky na pana XY mi patrně nesvědčí. Nesnáším, když jsem v nejistotě, když nemám ve věcech jasno. I když má být výsledek negativní, tak to raději vím hned a mohu hned zaujmout nějaké stanovisko. Raději hned otočím list a začnu psát nový příběh, než se utápět v marných nadějích.

Scházím po prázdném točitém schodišti, když náhle v mezipatře stojí proti mně. Podobných příležitostí už pár bylo, vždycky jsem je nechala upláchnout. Mám se o něco snažit? Ne, radši ho nechám... Najde se někdo jiný...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Emm Emm | Web | 22. prosince 2014 v 13:55 | Reagovat

Já netuším, jak se ti to vede, ale píšeš tak krásně a pravdivě, že se nad tím člověk musí zamyslet a jen tak ho ta myšlenka nepustí.. Opravdu čtu tvé články strašně ráda! Takže jen tak dál a doufám, že se co nevidět dočkám pokračování ''V paměti''. :)

2 Linka Linka | 22. prosince 2014 v 18:47 | Reagovat

[1]: Děkuju za poklonu, moc mě to těší, snažím se nepsat o blbostech :)
Jinak když vidím, tvůj zájem o V paměti, tak se zcela seriozně zamýšlím, že ten díl budu muset brzo napsat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.