Štědrý den

24. prosince 2014 v 14:09 | Linka |  Klubko
Štědrý den
Z dálky slyším svou oblíbenou melodii, bohužel si uvědomuji, že vyzvánějící mobil není daleko, je až příliš blízko...Budík. Ještě néé, prosím, ještě ne. Na displeji svítí čas 3:55. Ještě chvíli, prosím... Ale vím, že nesmím. Za tři hodiny mi letí letadlo, musím ho stihnout... Letiště je asi 30 kilometrů za městem, i tak budu ráda, když vše vůbec stihnu. Rozespale mžourám na telefon. Datum 24.12. Takový Štědrý den jsem se nepřekvapovala...Ale snad je to lepší, než tu zůstat, bylo by mi smutno, moc smutno, jako loni. Ještě před pár dny jsem ani nedoufala, že Vánoce nestrávím tady. Ale konec přemýšlení, není čas. Za oknem je úplná tma, ale ta tady bude ještě hodně dlouho. V této části roku je tu světlo 5 hodin denně. Ve tmě se převléknu z pyžama a také si tiše v koupelně vyčistím zuby. Se spolubydlící jsem se rozloučila už včera. Bude mi chybět, stejně jako vše tady. Ale musím se vrátit domů, jednou to přijít muselo. Ani nesnídám, hodím si do kabelky mobil, jinak mám vše nachystané. Dva obrovské kufry, které sotva zvednu... Tiše za sebou zavírám dveře, nechci nikoho probudit. Před domem čeká taxi, doveze mě na hlavní nádraží, odkud mi jede vlak přímo na letiště. Venku je asi deset stupňů pod nulou - podle místních teplé Vánoce.

Sedím v letadle, čekám na odlet. Vše proběhlo rychleji než jsme čekala. Mám moc ráda domáckou atmosféru místního letiště. Pozoruji velký nápis Arlanda. Stockholm mi bude moc chybět. Ale ještě se sem určitě někdy vrátím. Pokud to dnes nevyjde, tak hned po Vánocích.
Sleduji za oknem ubíhající krajinu. Do Vídně jsme naštěstí doletěli v čas, takže teď sedím klidně ve vlaku...Mám dost času přemýšlet, do naší vesničky dorazím nejdřív za tři hodiny. Mám strach...Asi jsem se měla ozvat že přijedu. Ne, asi jsem se měla vůbec někdy ozvat. Za poslední rok a čtvrt jsem jim napsala pár mailů. Teď je jedu na Štědrý den překvapit, no... nevím, nevím, kdo o mě bude stát. Asi bych se nad sebou měla zamyslet. Jediný, komu jsem napsala o svém příjezdu je můj bratranec. S tím jsme si vždycky rozuměli... Prý na mě počká u vlaku s autem, abych nemusela sama pěšky s kufry. Věci si dám k němu domů a pokud mě nepřijmou u Tibora, vrátím se na večer k bratránkovi a jeho ženě. Ti mě vždy podpořili. Náhle mě napadá, jak je smutné říkat, že jedu domů a přitom myslím rodinu svého přítele. Nebo svého bývalého přítele, než jsem utekla do Švédska. Bydlí vlastně ještě s rodiči? Nebo tam už s ním je nějaká jiná slečna? Začíná mi být jasné, že tam se mi asi vřelého přijeti nedostane, ale musím to zkusit. Celý rok od loňských Vánoc toužím, že budu zase s ním. Ta moje zatracená povaha...tvrdohlavá a hrdá. Nedovolila mi přijet dřív, rok jsem musela čekat, než jsem pochopila, že se opravu bez blízkých lidí neobejdu, že nedokážu být sama, jak jsem jim chtěla dokázat. Celý tento můj návrat je vlastně moje osobní prohra. Alespoň já to tak vnímám. Přitom toužím, aby mě Tibi zase objal, políbil a vzal si ode mě dárek. Abych s nimi zase mohla sedět u večeře a prožít svátky. Všechno jsem si to pokazila, ale aspoň si za to můžu sama.
Tomáš opravdu čekal na nádraží, ještě že ho mám. Naše přivítání bylo velmi vřelé, přes rok jsme se neviděli. I přes to ale poznal moji nervozitu, můj strach. On je dostatečně empatický na to, aby mi teď nic nevyčítal. Vidí, že jsem se dostatečně potrestala sama a teď rozhodně nepotřebuji rady, co jsem měla nebo neměla udělat jinak.
Mezi dveřmi jejich bytu mě vítá jeho žena Eliška, moc jsem se na ni těšila, je hodná a tolerantní, nevadím ji tu ani dnes a také mi nic nevyčítá. V první okamžik se ale zarazím - to bříško... Jakto že jste mi nic neřekli? Musím se usmát, oba vypadají moc šťastně.
K Tiborovi se do vedlejší vesnice vydávám sama. Cesta je dlouhá jen něco málo přes dva kilometry a já chodím ráda. Poslouchám hlasitou hudbu, abych přišla na jiné myšlenky. Přes rameno mám tašku s pár dárky... Je dost trapné se tam náhle objevit s dárky i bez dárků. Tím to také nespravím... Dochází mi jediné - dnes už to nespravím ničím. To jsem si měla rozmyslet dřív.
Jejich barák je už na dohled... Nic se tu nezměnilo, i ty vánoční ozdoby za oknem si ještě pamatuju. Když mačkám zvonek, celá se třesu, buší mi srdce a mám úplně zpocené ruce. Dveře otevírá Tibor, jeho výraz je naprosto šokovaný a zmatený. Bez jediného slova si mě prohlíží. Z domu slyším jeho otce volat, kdo to zvoní. Tibor ale neodpovídá. Dívám se do těch jeho krásných hnědých očí. Chtěla bych mu skočit kolem krku, ale nemám odvahu. Čekám na jakékoliv jeho gesto. Po dalších pár nekonečných vteřinách si zhluboka povzdechne.
"Co tady děláš?" slyším po roce konečně jeho hlas.
"Přijela jsem na Vánoce, chtěla jsem vás pozdravit" pípnu tiše odpověď. Nejraději bych už teď utekla. Jak se zdá, moje tajná přání nebudou vyslyšena...
"Pozdravit... No tak pojď dál" řekl bez špetky nadšení.


****************
O pár hodin dřív...
"Mami, proč jsi prostřela stůl jen pro tři lidi? To tam nemůžeš dát ten jeden talíř navíc?"
"A k čemu Tibi.... Loni jsme taky doufali, že se vrátí a celou večeři jsme koukali na její prázdné připravené místo. To chceš zase prožít celý večer ve smutku? Celý rok se neozvala, tak co by tu teď dělala... Vím, že jsi ji měl opravdu rád, ale už na ni zapomeň."

"Byla tady doma..." hlesl Tibor a i když si uvědomoval pravdu matčiných slov, donesl čtvrtý talíř a příbor na slavnostně připravený stůl. Pořád doufal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Emm Emm | Web | 6. ledna 2015 v 16:32 | Reagovat

To je krásné! Tak přeci jen se dočkal... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.