Bod zlomu

18. ledna 2015 v 1:51 | Linka |  Klubko
Bod zlomu


Sedím u řeky nebo spíš říčky na zemi, na studených slizkých kamenech, ale to mi dnes nevadí. Pozoruji vesele a nekonečně tekoucí proud vody, stále tak klidné a čisté... Kdyby tak mohla odnést všechno zlé... Když tak pozoruji čistou přírodu okolo sebe a ten klid, mám pocit, že by opravdu tahle říčka mohla odnést všechno bolestivé pryč. Ale bohužel....budu se muset vrátit zpět, zpět mezi lidi, zpět tam kam se mi vůbec nechce. Ale teď ne, teď ještě ne, mám dost času... Brzo se asi začne stmívat, ale to mi nevadí. Apaticky zírám na vodu, nemám chuť se ani podívat na hodinky. Najednou se cítím klidnější, uvolněnější. Nedá se smazat to, co jsem pokazila, ale musím se s tím srovnat a začít to řešit. Nemůžu se pořád vymlouvat, jsem už dost stará, abych dokázala řešit své problémy sama. Jen si to nějak urovnat v hlavě a něco vymyslet. Takže kde je vlastně problém - na začátku nebo na konci?
Začátek...kde je začátek celého tohoto šmodrchance? Asi před dvěma roky. Tehdy jsem se zamilovala do svého prince na bílém koni. Kde se vzal, tu se vzal mladík, který naprosto odpovídal mým ideálům, který mě ještě dokázal pozitivně překvapovat... Neuvěřitelně jsem se do něj zamilovala... On studoval posledním rokem práva a neskutečně mi imponoval skoro ve všem. Tehdy to bylo poprvé, kdy jsem poznala někoho pro mě tak úžasného. Všechno bylo krásné, ideální a já byla šťastná, moc šťastná. Po necelém roce jsme spolu začali bydlet, každý jezdil domů na víkendy, přes týden jsme byli spolu. Tehdy jsem si nepřála nic navíc, jen aby nám to vydrželo.
Jednoho zcela nevinně vyhlížejícího dne na mě před domem čekala slečna. Já ji nikdy neviděla, ona mě poznala hned. Klidně se mě zeptala, kdy už přestanu spát s jejím přítelem, se kterým je, jak potvrdila náležitým pohlazením svého břicha, v šestém měsíci těhotenství. Můj šok byl velký, moc si toho nepamatuji. Jen vím, že v jednu chvíli jsem seděla na lavičce, ona vedle mě a vůbec nechápala. Nechtěla jsem ji cokoliv věřit, ale byla přesvědčivá.
Věděla o mně skoro všechno, byla s ním přes tři roky. Vždy byl na ženské, tak ho chtěla nechat trochu si užít, věděla, že se vždy vrátí k ní. Jenže teď, když otěhotněla, už toho měla dost. Došla tedy rovnou za mnou. Chovala se slušně, ale to jsem si uvědomila až později.
V další chvíli jsem stála u něj v práci, před ním... Nekřičela jsem, pořád jsem věřila, že je to nějaká hloupost, omyl, nedorozumění nebo že má alespoň radši mě. Nebyl to ale ani omyl, ani neměl radši mě. Jen přiznal, že je to vše pravda. Bylo vidět, jak moc se mu ulevilo. Nevím jak jsem došla k nám "domů". Jen si matně vybavuji, že jsem si sbalila věci, klíče nechala na posteli a odešla ke své kamarádce. Tam jsem se druhý den probudila a stále jsem tomu nevěřila. Zpětně zjišťuji, že to bylo to lepší stádium...
Když jsem všechno konečně pochopila, došla jsem k závěru, že je tedy třeba užít si života, když mám najednou možnost. Já, která jsem nikdy nepila jsem si najednou nemohla na některé dny vzpomenout. Ráno jsem se probouzela na cizích místech, s cizími lidmi vedle sebe... V každém klubu jsem se opila, poznala nové lidi, s někým se vyspala... Jestli jsou no muži nebo ženy, jestli je to v posteli nebo na záchodě, vše mi bylo jedno... Pila jsem, užívala jsem si a nechápala, proč mi najednou těch pár přátel, kteří se ke mně neotočili zády, opakovaně říká, že bych se měla trochu zklidnit. Všichni se ke mně chovali velmi ohleduplně, chápali mě, ale zároveň se nedokázali dívat na to, jak se několik měsíců ničím. Báli se, kdy otěhotním nebo kdy mi někdo ublíží. A já jim to měla za zlé, přesvědčená, že mě nechtějí pochopit.
Jednou v noci jsem si opět užívala množství alkoholu i vášnivých doteků nějaké cizí slečny. Skončilo to jako vždy, za nejbližšími dveřmi... Viděla jsem také skupinku tří studentů, kteří mě chvíli pozorovali, smáli se, ale dál si mě nevšímali. Co je mi po nich...nějací chlapi. O pár dnů později jsem se s nimi potkala znovu, tentokrát na univerzitní půdě, kde mi bylo vysvětleno, že společně s ještě pár dalšími lidmi budeme nadcházející týden spolupracovat na dlouhotrvajícím projektu výměny zkušenností mezi školami. Všichni tři mě bezpečně poznali. Když jsem viděla jejich lehce ironické úšklebky, po dlouhé době jsem se za své chování styděla. Hned první den mi ale sdělili, že proti lesbičkám nic nemají. Styděla jsem se už tak dost, takže jsem neměla sílu jim vysvětlovat, že lesba nejsem. Jen jsem se těšila, až tento týden uplyne a já budu mít klid. Po dvou dnech jsem si začala uvědomovat takové drobnosti, jako že jeden z nich má krásné oči, dobře se mi s ním povídá, kdykoliv ho vidím, rozbuší se mi srdce... Ne! Ani náhodou! Já už se nikdy do žádného muže tolik nezamiluju, to si prostě nepřipouštím... To už se mi stát nesmí! Bohužel... stalo se.
Choval se velmi taktně, jako by celé mé tehdejší počínání neviděl, stejně mi ale bylo jasné, že si o mně nemyslí nic pozitivního. A taky mě měl za lesbu, což potencionálnímu vztahu trochu škodí... Příliš složitá situace, říkala jsem si. Za pár dnů odjede, už se neuvidíme a sejde z očí, sejde z mysli.
Včera jsme se po asi měsíci potkali znovu, tentokrát to bylo náhodou v jiném klubu. Od té doby jsem se zklidnila, přestala jsem si užívat s cizími lidmi, přestala jsem pít několikrát do týdne... Ale stejně jsem to někdy přeháněla. Tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy už jsem raději měla zamířit domů. Ale, bohužel jsem si místo toho po jeho příchodu objednala dalšího panáka.
Dala jsme se s ním do řeči, usmíval se, z počátku byl lehce odměřený. To mě štvalo... Rozhodla jsem se tedy vysvětlit mu, jak se věci mají... No, asi to nebyl nejlepší nápad - řekla jsem mu totiž úplně všechno. Během mého vyprávění se přestal usmívat, přestal byt odměřený a mám pocit, že mě opravdu poslouchal. Když mé vyprávění skončilo, s nečitelným výrazem za mě zaplatil a odvezl domů. Tam mě předal mé kamarádce a odjel... Ráno jsem se probudila a vše jsem si pamatovala. Konečně jsem pochopila, že tudy asi cesta nevede...
Včera večer, nebo spíš už někdy před tím, se mi podařilo ztratit člověka, který by možná stál za to, abych se opět našla někde v realitě. Teď tu sedím sama se sebou u vody a přemýšlím, co se dá ještě napravit... Opravdu se musím začít chovat jinak, jako dřív...
Začíná mi být zima, nedobrovolně se zvedám a mířím do blízké vesnice na vlak. Ještě napíšu SMS kamarádce, že jedu, aby se nebála.. To už jsem taky dlouho neudělala.

Doma na mě čeká překvapivě večeře a opět velké porozumění. Mám tu nejlepší kamarádku. Zdá se, že ta se mnou vydrží všechno. Večer se jen tak mimochodem zmiňuje, že ten kdo mě včera přivezl, si na mě vzal číslo, tak třeba se ozve.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.