V paměti - 1. část

2. ledna 2015 v 19:43 | Linka |  V paměti
V paměti - První část (za případné chyby se omouvám :))


Listopad se blížil ke svému konci a počasí mě začínalo vyloženě těšit. Mlhy, déšť, chladno - mé oblíbené období roku. Žiju si svým klidným studentským životem a pomalu si začínám připouštět, že asi zase budou Vánoce. Nezvratný to fakt...
Vracím se s těžkým nákupem za tmy domů. Okna našeho bytu jsou temná - spolubydlící asi není doma. Na cestě od tramvaje mi pípla SMS, ale nemám nejmenší chuť odkládat tašky a začít se hrabat v kabelce, to počká. Doma si stejně nejdřív uvařím večeři. Během následného vybalování nákupu, vaření a mytí nádobí jsem na celý svůj mobil zapomněla. Ke zprávě jsem se nakonec dostala asi až dvě hodiny po jejím doručení. A to bylo dobře. SMS byla od neznámého čísla, ale už slovenská předvolba mě zarazila. Nevím, zda mě víc šokoval její odesilatel nebo její obsah. Ale kombinace obojího mě naprosto vykolejila.
"Rád by som sa s tebou stretol a porozprával sa. Roman."
Nejdřív jsem nevěřícně koukala na svůj mobil a opakovaně si pročítala stručný obsah zprávy, pak jsem dlouho s naprosto prázdnou myslí koukala kamsi před sebe... Částečně jsem tomu věřit nechtěla, částečně jsem nechápala. Sdělení bylo jasné, víc než jasné. Jediné čemu jsem nerozuměla bylo, proč napsal právě teď? Proč ne třeba před rokem nebo dřív nebo později.... Co ho vede k tomu, že mě chce teď najednou vidět? Proč si vzpomněl teď najednou... Uvědomila jsem si, že zprávu odeslal před dvěma hodinami, ale zároveň jsem netušila, co mu odepsat. Nejraději bych ji smazala a neřešila nic... Můj zlozvyk útěků. Ne, to nesmím, tuhle chybu jsem udělala opakovaně. Pak už zbývají jen dvě varianty - buď mu napsat, že si s ním nemám co říct a nebo přijmout, překonat strach a paniku a sejít se. Jednodušší by bylo odmítnout. Jenže chtě nechtě musím uznat, že jsem dost zvědavá, co mi teď najednou chce. Také bych ho ráda viděla a jen tak si s ním popovídala, co je za ty více než dva roky nového... V jeho životě se toho událo hodně. Všechno by mě zajímalo a koneckonců on mi nikdy nic špatného neudělal. Jenže mám také jednu jistotu - všichni se určitě dozví, že jsme se viděli. A o to nestojím.
Po dalším dlouhém přemítání a rádoby rozumném zvažování pro a proti jsem se stejně nakonec rozhodla k variantě, která převážila v prvních vteřinách po přečtení SMS. Mojí odpovědí byl stručný dotaz, kdy a kde se chce sejít. Doufala jsem, že to bude někde na neutrální půdě. Neměla jsem chuť ukazovat mu své bydlení v Brně nebo se hnát za ním do Zámků. Moje přání byla kupodivu vyslyšena - mám napsat, pár termínů, vybere si a sejdeme se v Bratislavě. Ještě jsem si nemohla odpustit připomenutí, že se opravdu chci sejít jen s ním a žádný jeho doprovod nebudu akceptovat. Přišla stručná odpověď "Nemaj strach."
To vystihl zcela přesně, strach je snad to jediné co teď zaručeně mám. Sejít se máme příští týden...

Mířím z bratislavského nádraží na Hlavné námestie, kde se máme sejít. Prý zná blízko nějakou příjemnou kavárnu, kde si budeme moct v klidu popovídat. Je mi chladno a jsem nervozní, nechce se mi tam... Určitě přijde pozdě, ještě tam na něj budu čekat, jako bych to byla já kdo se chtěl setkat... Pomalu přicházím na náměstí a nikde ho samozřejmě nevidím, jsou přesně tři... Takže jsem se nemýlila, raduji se v duchu. Po dalších pár krocích ho ale vidím přešlapovat u kašny, jenom jsem ho přehlédla... Je ke mně zády, v čepici, ale i tak nemůžu jeho hubenou postavu nepoznat. Nezrychlím svoji chůzi naopak mě ještě naposledy napadá rychle se otočit a odejít. Ale vím, že nemůžu - utíkat se nemá. Už jsem poměrně blízko, když se náhle otočí. Jako první se mě od hlavy k patě prohlíží. Asi jsem se za tu dobu trochu změnila. Jeho přímý a dlouhý pohled je mi nepříjemný. Teď už se mi dívá jen do obličeje a neuhne pohledem ani o centimetr. Stále ještě nás dělí pár metrů, ale já už teď vím, že je pořád stejně sebevědomý. S tím jsem počítala.
Konečně jsme si tváří v tvář. Srdce mi buší a dlaně v tenkých rukavicích mám zpocené. Pár vteřin je mezi námi ticho, jen se díváme zpříma do očí toho druhého. Němý boj, jsem moc hrdá než abych začala s hovorem. Čím méně jsem si jistá sama sebou, tím víc se mu snažím dát najevo, že bych se bez tohoto setkání klidně obešla. Nakonec se pousměje a protne ticho mezi námi.
"Ahoj" zdraví s úsměvem.
"Ahoj" odpovídám mu, doufám že neutrálně. Takto nám to asi moc nepůjde, říkám si v duchu během další chvíle ticha.
"Rád ťa vidím, Anička" říká náhle s širokým úsměvem a pevně mě obejme. Jeho objetí nedokážu neopětovat... Ledy mezi nám jsou prolomeny.
"Tak co, půjdeme si někam sednout?" ptám se ho už uvolněněji, ale jsem stále nervozní. Vypadá v dobré náladě, přátelsky, ale co mi může chtít? Že by si na mě náhle vzpomněl a chtěl vědět, jak se mám? Trochu nepravděpodobné...
"Jasné, je to len kúsok, tamto za rohom. Vyzeráš výborne, Malá. Teším sa, musíš mi povedať, čo je nové a ako vlastne žiješ." Drmolí vesele. A oslovil mě Malá? Tak mi říkávali kvůli mému ani ne metru šedesát, ale vždycky to bylo jedno z nejpřátelštějších oslovení. Teď opravdu nevím, co si mám myslet.

Sedíme v útulné moderní kavárně, každý před sebou svůj čaj, povídáme a povídáme... Dozvěděla jsem se o jejich nahrávání alba, o koncertech, turné... Zkrátka obecně o hudbě a práci. Sama jsem jen krátce vylíčila, kde bydlím, co studuji, co jinak dělám a jak se mám. Dva a půl roku událostí a zážitků jsme směstnali asi do tři čtvrtě hodiny. Pořád se ale marně snažím pochopit, proč tu spolu vlastně sedíme. Celkově jeho chování zatím napovídá, že si chtěl jen popovídat a po dlouhé době mě vidět. No ještě chvíli počkám, míním v duchu. Po další téměř půl hodině je naše konverzace stále stejná. Přátelská, milá a poněkud povrchní. Vyprávění nějaké jeho historky z koncertu přerušuje zvonění mého mobilu. Telefonát s kamarádkou sice ukončuji rychle s tím, že jí ozvu později, přesto se však nit našeho hovoru na okamžik přetrhla. Využila jsem náhlé příležitosti.
"Proč ses chtěl vlastně sejít, Romane?" ptám se na rovinu.
Roman uhnul pohledem, prohlížel si svůj hrnek a dlouho mlče. Bylo vidět, že si snaží velmi přesně ujasnit, co mi říct a pečlivě volí slova.
"Na rovinu, Anička?" zeptal se nakonec. Přikývla jsem. "Chcel by som, aby si sa vrátila. Nehovorím aby si zase chodila každý mesiac... No myslím si, že by si sa mala ukázať, dať o sebe trochu vedieť a..." viděla jsem jak opět váhá, což u něj bylo velmi neobvyklé. "A pohovoriť si s niektorými ľuďmi. Asi by to prospelo."
Toto jsem nečekala. Čekala bych od něj leccos, ale rozhodně ne, že mě bude vlastně poučovat, co mám a nemám dělat. Nelíbilo se mi to, tohle je přece moje věc a on sám ví velmi dobře, jak se události seběhly. Nechtěla jsem se s ním ale dohadovat, nechtěla jsem naše setkání poznamenat hádkou nebo ukončit ve zlém.
"A co že sis tak náhle vzpomněl zrovna teď? Přes dva roky ani řádka, ani zpráva a teď najednou sis uvědomil, že se mám vrátit domů?" Uvědomila jsem si, že to vyznělo jako útok, to jsem nechtěla... "Ne, nic ve zlém, ale jen nerozumím, proč ses ozval právě teď." Vyslovila jsem konečně poslední otázku která mi ležela v hlavě.
"Lebo som ťa zazrel na konci októbra v meste, bola si tam a nikomu si nič nepovedala, však? A okrem toho nevarv mi, že som sa celý čas neozval, písal som ti predsa niekoľko mailov aj som ti volal. Za to že si prerušila všetky kontakty ja nemôžem." odvětil trochu podrážděně.
No jo, oba dva hned přecházíme do protiútoku, to se také nezměnilo. Asi ode mě čeká, že se vyjádřím k jeho předchozímu přání...
"Víš...Já teď nevidím důvod, proč bych si měla najednou něco vyříkávat s Igorem. Jestli tě poslal, tak fajn, pozdravuj ho, ale jestli se mnou chce mluvit, ať se ozve sám. Nic mu snad nebrání, ne?" můj tón hlasu byl dost rozhodný.
"Igor vôbec nevie, že som išiel za tebou a ani že na teba mám ešte nejaký kontakt. Email si pokiaľ viem zmenila a mobil Igor asi pred rokom stratil, potom zbieral všetky čísla odznova... Ale ako vidím, ty si ešte po dvoch rokoch ukrivdená alebo čo... Zrejme ti ten tvoj útek moc nepomohol. No OK, je to tvoja vec."
Tím toto téma ukončil a náhle se vrátil k načaté historce z koncertu. Ani jeden z nás neměl chuť se k naší debatě vracet. Ještě nějakou dobu jsme si sdělovali pár novinek ohledně lidí, které jsme oba znali a nakonec jsme se v dobrém rozloučili před kavárnou. Po cestě na nádraží jsem si přehrávala naše loučení... Prý si napíšeme.
"Dúfam, že ťa čoskoro uvidím" byla jeho poslední slova, než se otočil a odešel.
A já měla celou cestu domů o čem přemýšlet... Nechtěla jsem si to přiznat, ale měl pravdu. Nejen že by bylo dobré urovnat si věci z minulosti, já bych si i docela přála Igora vidět a alespoň si to s ním zkusit vyříkat. Moje hrdost mi to doposud nedovolovala, ale teď jsem měla alespoň záminku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bebika bebika | 4. ledna 2015 v 16:19 | Reagovat

Paráda, super že je to práve o Romanovi a Igorovi :-) Už aby bol ďalší diel ;-)
Vyzerá to byť záhadné...

2 Emm Emm | Web | 6. ledna 2015 v 16:29 | Reagovat

Téda, děkuju moc za další část, moc mě to potěšilo! :)
Jinak jsem strašně ráda, že je to o Igorovi a Roman je tu z takovéhle přátelské stránky, kdy chce kámošovi pomoci (něco jako u mě v PVS Igor:P). A jsem strašně moc zvědavá, co ten Igor vlastně provedl.. :))

3 Linka Linka | 6. ledna 2015 v 17:32 | Reagovat

[1]:

[2]:
Děkuju vám holky, jsem ráda, že se tu někdo zastaví a že komentujete :)
Je to chlap,takže určitě nic dobrého... Ale ne, ona pravda je vždycky někde uprostřed ;)

4 Emm Emm | Web | 14. ledna 2015 v 19:39 | Reagovat

[3]: No to mi je jasný, že něco vyváděl, ten náš Igor! Ale tak jsem opravdu zvědavá, co se stalo. Ale i když to třeba nebude jen jeho vina, tak se nedivím, že se do toho Anička nehrne, protože jakmile už tam jsou nějaké pochybnosti, špatně se to přehlíží.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.