V paměti - 2. část

20. ledna 2015 v 9:28 | Linka |  V paměti
V paměti 2. část


"Sama dobře víš, že tohohle brouka už z hlavy nedostaneš...Nakonec stejně pojedeš, přemůže tě zvědavost, tak tady neztrácej čas a energii zbytečným přemýšlením a prostě se co nejrychleji smiř s faktem, že jsi se nerozhodla úplně správně a je na čase uznat chybu."
"Ale ne to není pravda, křivdíš mi... Já vím, že to byla chyba, to v hloubi duše uznávám, ale nevidím důvod, proč bych to měla uznávat takhle přede všemi.... A ještě najednou proto, že mi to řekl Roman...Nejsem pejsek, co bude poslouchat. On s tím jeho egem se bude zase jednou poplácávat po rameni a říkat, jak je dobrý a jak měl pravdu. V lepším případě to bude při každé příležitosti říkat jen mně, v horším přede všemi.... Na to mu kašlu... Ok, ráda jsem ho viděla, ale té lásky k minulosti už bylo dost. Alespoň pro tuto chvíli. Někdy, někdy tam zajedu, ale rozhodně ne teď. To by vypadalo, jako že jsem na nic jiného celou dobu nečekala."
"No vždyť taky jo.... Možná tak první tři měsíce jsi se tvářila, že je ti to jedno a že se ti ulevilo... Pak se ti začalo stýskat a hlavně...ranilo tě, že se o tebe nikdo nestará, div že tě nejezdí prosit, aby si se vrátila.. Představovala sis to jinak, ale přesáhla jsi hranici..Kdyby ses jim v ten okamžik bezprostředně potom co jsi odjela ozvala, když tě sháněli, mohl být klid...Ale to ty ne, ta tvoje hrdost... Tak tady to máš, přešlápla jsi a napravit jsi to nedokázala. Tvoje blbost. Ztratila jsi dva roky času s přáteli a pravděpodobně jsi ztratila vazby na lidi, se kterými jsi vyrůstala, kteří ti byli nejbližší. Dokázala jsi se naprosto odcizit svému dětství a svým vzpomínkám, ale to asi nebylo to, co jsi chtěla..."
"Svému dětství a vzpomínkám jsem se odcizila v šestnácti...tohle bylo vlastně už jenom dokončení toho procesu, tak o co jde... Nakonec jsem se postavila na vlastní nohy a vystačím si sama, začala jsem nový život, na novém místě, s novými kamarády..."
"Hmm..postavila na vlastní nohy.. Jak? Tak že tě živí otec z kterého si bereš skoro jenom peníze? No tomu říkám tedy osamostatnění se a dospělé fungování.... Jo, dobře studuješ, tak ať tě ještě živí rodič, ale netvař se, jak jsi soběstačná a spokojená."
"Ale já jsem spokojená.... Dělám to, co mě baví, co jsem vždycky chtěla dělat, mám fajn kamarády a krásný život. Podařilo se mi srovnat se s minulostí, nepláču po večerech do polštáře a neřeším, co by bylo, kdyby..."
"Jo, ale kdykoliv přijedeš do Zámků, tak si dáváš hodně velký pozor, abys nikoho nepotkala... vlastně tam radši ani nejezdíš a pak si to vyčítáš...večer s těmi polštáři. Tomu říkám vyrovnání se s minulostí..."
"No a jak to mám teda podle tebe udělat?? To si myslíš, že je to všechno tak lehké? V devatenácti jsem se najednou odtrhla od všech kteří mi do té doby byli opravdu blízcí a začínala jsem znovu, vlastně už podruhé.... Dobře, byla to chyba, ukončit všechno tak rychle a vlastně utéct, tehdy jsem to neodhadla a neodhadla jsem ani svoje chování potom, ale já to prostě jinak neuměla, jinak mi to nešlo..Nevěděla jsem, co dělat, byla jsem nešťastná, měla jsme všeho plné zuby a říkala jsem si, že když začnu znova, v novém městě, na nové škole a s novými lidmi, že se to vyřeší... Ideální příležitost, kolikrát člověk zažije tolik změn najednou... Ano, byla to chyba, ale mě tehdy opravdu nic lepšího nenapadlo..."
"Dobře, to se stane, chybují všichni, lidé dělají horší věci než ty, ale pak se to taky musí nějak napravit...když víš, že to byla blbost, tak co děláš pro to, aby se věci zlepšily? Po takové době... Nic, neděláš nic... Tak se trochu vzchop, dva roky tě tu něco užírá, máš příležitost udělat krok dopředu a někam se posunout, ale ty nee, ty totiž nebudeš skákat jak někdo píská... Uvědomuješ si vůbec, jak pomocnou ruku ti ten Roman podává? Kolikrát si myslíš že vůči tobě ještě někdo bude dělat takováhle vstřícná gesta... Myslíš, že tam o tebe bude ještě někdo stát? On tě podpoří, jinak by se ti neozval...Ale pravděpodobně je to jedna z posledních schůdných možností, jak alespoň trochu napravit, co se stalo..."
"No právě, říkáš to přesně...Kdo tam o mě ještě bude stát... Tam jsem měla hrstku přátel, kteří zůstali spolu a na které jsem se já vykašlala.... Kdo mě tam bude chtít, že jsem se jim najednou milostivě ozvala.... Co když mě odmítnou? Co když nebudou stát o to se se mnou bavit? Co když se sejdeme na jeden večer v hospodě a víc si prostě nebudeme mít co říct? V to že bych našla ty opravdové přátele, jaké jsem měla před lety, nemůžu ani doufat.... Oni zůstali spolu, to já se ocitla sama. Bojím se... Bojím se toho odmítnutí, protože odmítnutí od hrstky mých nejbližších... tohle odmítnutí by mě bolelo víc, než celá tahle táhnoucí se neuzavřená aféra."
"Ano....jako dřív už to asi nikdy nebude, možná to opravdu skončí u toho jednoho večeru v hospodě, ale i to bude krok dopředu i to tě někam posune a pomůže ti udělat si jasno...Jestli to je opravdu všechno jen tvoje chyba.. Uděláš vstřícný krok a uděláš ho pro sebe, abys pomohla sobě, ne jim... Když budeš odjíždět zklamaná zase hned domů, jo, bude to bolet, ale budeš vědět o nějaké své snaze... A věc se uzavře, už nebude tahle nekonečná nejistota a ty se budeš moci konečně smířit s nějakým výsledkem...Třebaže negativním, ale bude to nějak uzavřené."
"No jo, ale co když..... Já nechci aby to takhle dopadlo."
"To je jasné, to by nechtěl v tvojí situaci nikdo, ale rozhodně si nepolepšíš tím, že zase nebudeš měsíce reagovat...Prostě celkově vzato - jet tam znamená v současné době tu nejlepší variantu, sice možná bude bolet, ale lepší řešení už není..."
"Všem přiznat, jak moc jsem chybovala a že jsem naprosto prohrála?? To je ta nejlepší varianta?"
"Dělat chyby je zcela běžné a kdyby ses k nim uměla přihlásit hned, tak bys teď nemusela řešit tuhle zamotanou situaci... A opakuju - lepší příležitost než teď už jen tak mít nebudeš. Nikdo tě prosti nebude. Tak koukej co nejdřív napsat Romanovi, kdy přijedeš."
"Napsat Romanovi.... Ale co Igor? Co si najednou bude myslet, až se tam objevím? Co když...Co když mu to bude úplně jedno nebo mě pošle někam....? A to mám věřit tomu, že si mezi sebou opravdu nic neřekli? To se přece mezi kamarády nedělá...Jak to teda vlastně je?"
"No to já nevím, to si musíš vyříkat s Romim, on už ti k tomu něco řekne a když budeš mít štěstí, tak tě v tom s Igorem nenechá úplně vykoupat... Ale to už záleží hlavně na tobě. Přemýšlíš, jako kdyby se Romanovo chování dalo někdy předpovídat..."
"Hm...Taky pravda... Tak co, co mu mám napsat?"
"No asi, že bys ráda přijela...? To zkus, to zní docela výstižně."
"A kdy?"
"No to já nevím, asi záleží, kdy budou mít čas, ne? Kdyby jsme nebyly stejná osoba, tak bych si snad někdy říkala, že jsi úplně blbá..."

"Super, miluju tyhle vnitřní dialogy s tebou...vždycky mi výrazně zvednou sebevědomí..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Emm Emm | Web | 10. února 2015 v 14:16 | Reagovat

No téda, tak já jsem teď šíleně zvědavá, co se to děje! A jak se nakonec rozhodne. :P :))

Mimochodem promiň, že jsem se dlouho neozývala, ve škole toho bylo šíleně moc. :/
Ale už jsem přidala i novou část PVS, tentokrát už docela očekávající a měla by tě potěšit, tak snad. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.