V paměti - 3. část

3. března 2015 v 22:54 | Linka |  V paměti
V paměti - 3. část Omlouvám se, byla menší-větší časová a motivační krize


Proč se na mě všichni pořád koukají? To nikdy neviděli člověka s kufrem? Jsem jen přecitlivělá? Nebo mě někdo z nich zná? Nikoho z těch lidí nepoznávám... Asi opravdu začínám blbnout.. Zvuk koleček kufru po chodníku upoutá svou hlasitostí každého..Taky ne každý má zářivě žlutý kufr... Dobrá, ale už abych byla doma. Už je to naštěstí blízko...Nemůžu se dočkat, až se zase projdu tady okolo vody, možná ještě dneska.

Už dlouho chvíli koukám z okna do šera ulice a pořád dokola mažu a přepisuju obsah esemesky. Co mu napsat, nikdy se mi sdělení nezdá dost dobré... "Tak jsem tady, můžeš se tu zastavit nebo se někde sejdeme a domluvíme se, co dál. A." Píšu mu, jako kdyby bylo nějaké "my". To je přece hloupost, ale v současné době přeci jen spoléhám na jeho pomoc. No, nic lepšího nesesmolím, tak tedy odesílám...
Za pár minut pípla odpověď "Dneska nemôžem, prídem k tebe zajtra dopoludnia." OK...alespoň mám volný podvečer...Nechce se mi sedět tu samotné v temném bytě, ve kterém se mi na každém centimetru vybavuje nějaká vzpomínka, která ihned vyvolá další... Půjdu se aspoň trochu porozhlédnout po okolí, tentokrát už bez kufru, tak snad trochu nenápadněji.
Zachumlaná do měkké šály a s čepicí na hlavě jsem se zase konečně měla možnost projít naším sídlištěm a hlavně po obou stranách místní neširoké řeky. Milovala jsem ten naprostý klid, který tu vždy panoval. Nohy mě donesly k silnici, kde jsem potkala pár aut jedoucích do blízkého hypermarketu. Za přechodem bylo hřiště, na kterém jsem si v dětství hrávala. Staré železné prolézačky už byly nahrazeny novými dřevěnými, ale ráz hřiště zůstal stejný...nebo alespoň já jsem ho tak viděla. Najednou mě přepadla jakási sentimentální nálada... Nevím z jakého důvodu, ale pocítila jsem chuť sednout si na opuštěnou houpačku... No co, je tma, nikdo tu není. Úzké sedátko připevněné na řetízcích se nepatrně pohupoval, už když jsem k němu přicházela. Ani jako díte jsem neměla houpačky ráda, vždycky se mi z nich motala hlava nebo se mi dělalo špatně, podobně jako v autě. Posadila jsem se a s nohami na zemi jsem se začala pomalinku pohupovat. Nic se nezměnilo... opět začínám mít závrať. Musela jsem se pousmát, po patnácti letech tu sedím na houpačce a opět ty samé pocity...Ale bylo mi fajn. Trochu jsem zesílila hudbu ve svých sluchátkách a pomocí natahování nohou jsem se začala pomalu rozhoupávat, stejně jako v dětství, kdy jsem nohama na zem nedosáhla. Na nic jsem nemyslela, jen jsem poslouchala hudbu a houpala se čím dál výš. Takový pocit radosti a svobody...jako to malé dítě.
Z bezstarostného houpání mě náhle vytrhla osoba, která se ve tmě objevila u nedalekého domu. Párkrát jsem zavadila nohama o zem a zastavila. Jasně, o nic nejde, ale po dvacítce na houpačce... Nechci být za exota. Radši jsem tedy sklouzla ze sedátka s úmyslem zamířit zpět domů. Vlastně bych si měla dojít něco nakoupit, skoro nic tam nemám. Vydala jsem se tedy vlevo směrem k hypermarketu a náhle jsem si konečně všimla menší jednopatrové panelové budovy. V pár oknech se ještě svítilo. Tady pracuje Igor... Začala jsem se smát. Najednou mi připadalo vtipné procházet se mu přímo pod okny, když ani netuší, že jsem tu. Asi by byl hodně překvapený, kdyby mě najednou potkal. No dobře mu tak, jeho problém.

Ráno mě probudil zvonek u dveří... Co to je?? To přeci není možné, vždyť je teprve půl desáté! Že by tu byl už ten Roman? To je hloupost, říkal dopoledne a to v našem slovníku teď ještě rozhodně není. Takhle jsem přemítala ještě pod peřinou a než jsem se stihla ujistit v přesvědčení, že pod peřinkou je nejlépe a já tedy nikam nejdu, ozval se zvonek znovu, tentokrát důrazněji. No jo, tak tedy jdu... Za dveřmi nikdo, tak zkouším ještě telefon dolů. "Hej, to som já." Slyšela jsem Romanův hlas. No to snad ne. Teď? No, poslat pryč ho nemůžu, tak jen bez odpovědi otevírám bzučákem vchodové dveře.
"Co tu děláš tak brzo?" ptám se ho nevrle hned mezi dveřmi.
"No hovoril som dopoludnia ... Som si dneska privstal..." odpovídá trochu dotčeně, ale mně je stále divné, že si zrovna dneska přivstal. Boty už si zul a trochu pobaveně si mě prohlíží. Až teď mi došlo, že tu před ním stojím jen v kalhotkách a tričku a na hlavě něco a lá ptačí hnízdo.
"No tak si zatím uvař čaj, něco jsem nakoupila. Kafe nemám, to nepiju...Já hned přijdu" odešla jsem spěšně do koupelny.
"Už som ťa videl, keď si vyzerala aj horšie," křikl ještě za mnou. No díky za kompliment.

O chvíli později už jsme pili čaj, který kupodivu uvařil i pro mě. "Probudil jsi mě no.. Nečekala jsem tě tak brzo" snažila jsem se trochu ospravedlnit. "Tak co je nového?"
"Skoro nič..Nové sa ešte len bude diať, keď si konečne prišla. Pôjdeš rovno so mnou?"
"Ježiš, kam!?" ptám se vystrašeně.
"No k nám, Majka je dneska doma, aspoň sa ukážeš, že si tu, tiež ťa rada uvidí."
"Jo a úplnou náhodou se tam objeví Igor, který šel zrovna okolo a ty mu potřebuješ nutně něco říct, že? No to ani náhodou. Do Úľan nejedu! Mimochodem, ví už, že jsem tady?"
"Nie, to som ti sľúbil že nepoviem a to je maximum, už takto ma pošle pekne do riti, v lepšom prípade." Po jeho obličeji se na chvíli mihl starostlivý výraz. Já vím, chci toho po něm hodně... "Ale povedz mi, kedy sa s nim teda hodláš stretnúť? Alebo si si to zase rozmyslela a zase sa zbalíš a utečieš?" odpálil mě hned, nejlepší obrana je útok...
"No ne, ale... nemusela bych třeba hned dneska....Ne?"
"Vieš čo ... pozajtra sa máme všetci okolo kapely zísť na takomto predvianočnom pokecu ešte než začne ten vianočný zhon a každý bude nakupovať a piecť .... No tak tam. Bude tam dosť ľudí čo poznáš aj dosť čo už nepoznáš ... Tam už sa jeden človek navyše stratí a ty moc pozornosti určite neupútáš" zacukaly mu koutky..
"Ano, určitě téměř žádnou... No a kdo tam bude?"
"Veď hovorím..Ľudia okolo kapely - chlapci čo nám robia technikov, Maja, priateľky, frajeri, asi aj Lucka ... možno aj oco. Veľa ľudí ťa rado uvidia." ujišťoval mě hned, když viděl, můj nespokojený výraz... Ale asi má pravdu...je to lepší, než se s každým scházet zvlášť a rozpačitě vysvětlovat, co se tehdy stalo nebo třeba s Igorem trapně mlčet a pak doma brečet, jak to nevyšlo. Takhle se snad vždycky najde někdo, kdo se mnou na chvíli pokecá a mezi tolika lidmi se možná fakt ztratím.
"Tak dobře...zní to asi jako nejlepší nápad vzhledem k situaci."
"Tomu ver! Ja vždy vymyslím to najlepšie, veď vieš. Hej, dôjdeme spolu, prídem ťa vyzdvihnúť. A inak ako?"¨zadrmolil se spokojeným úsměvem.
"Dobře...mám ráda Vánoce a tu předvánoční atmosféru, vždyť víš, tak se těším," usmála jsem se.
"A kde budeš? V Prahe? Ako na sviatky."
"Jo..v Praze, kde jinde no..Akorát se trochu děsím - teplo rodinného krbu může i zabíjet, znáš to. Sejdou se čtyři lidi, kteří už na sebe nejsou vůbec zvyklí, lezou si na nervy a ještě si vzájemně mají vytvářet pokojné svátky. No na zabití!"

""No to mi hovor, u nás vlani ešte pred Štedrým dňom mama............," zahájil Roman vyprávění jedné z jejich veselých vánočních historek. Nakonec odešel až před obědem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Emm Emm | Web | 5. března 2015 v 23:24 | Reagovat

No teda, jestli se nakonec nedávají dohromady tihle dva! :D Ale doufám, že to bude mít nějakou dohru s Igorem, protože jsem moc zvědavá na to, až se setkají! :))

2 Linka Linka | Web | 6. března 2015 v 0:59 | Reagovat

[1]: No, to já taky... :D :D
Snad se mi teď podaří psát častěji a nenechám tě napínat ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.