V paměti - 4. část

6. dubna 2015 v 23:40 | Linka |  V paměti
Přecházím křižovatku, je už tma a já mířím směrem k nádraží nezajímavě prázdnými ulicemi Nových Zámků. Je po sedmé večer a tady nikdo není. Co bych tu dělala... Mé naivní noční úvahy o návratu zpět sem se střetávají s realitou. Nejsem už zvyklá na malé město.. Klapot mých podpatků se velmi směle rozléhá tmavou ulicí, fouká studený vítr a mně velmi nepříjemně táhne pod černý kabát. Samozřejmě, že když jsem si vzala lehké šaty, tak je mi teď zima, ale já chtěla hlavně dobře vypadat. Snad tam už Roman bude. Svižnými kroky se blížím k železničnímu podjezdu a už z dálky vidím rozsvícená světla auta. Výjimečně v čas...
"Ahoj Romko" zdravím, když si přisedám vedle něho na přední sedadlo. Zpocenými studenými prsty si rozepínám kabát - jsem nervozní už teď a to to horší mě teprve čeká.
"Čus" zdraví zvesela "No vyzeráš skvělo, to pre mňa alebo pre neho?" ptá se provokativně ale nevidím mu do tváře, jelikož se právě rozjíždíme, takže skutečný význam jeho otázky nemůžu určit.
"No jasně že pro tebe Romanko, na nic jiného ani nemyslím, že?" ušklíbla jsem se ironicky.
"Ok, tak idem, slečna" odvětil taktéž s nepřehlédnutelnou dávkou ironie a trochu si odfrkl.

Za necelou čtvrt hodinku už jsme projížděli onou obcí. Jediné, co jsem zatím vnímala, byly tísnivé pocity, jakýsi neurčitý strach, úzkost. Když jsme projížděli přes Šurany, bušilo mi srdce jako o závod. Začínala jsem litovat, že jsem se nechala přemluvit. Ale co...teď už couvnout nemůžu, snažila jsem se v myšlenkách nějak uklidnit. Roman vedle mě byl tiše, možná byl sám napjatý, možná jen nevěděl o čem se mnou teď mluvit nebo mě chtěl jen nechat v klidu. Už jsme vjížděli do Úľan - tato naše slavná sešlost se totiž koná právě u Igora doma. Tam jsem prožila nespočet odpolední, večerů a později i nocí. Naše nezapomenutelná prozpívaná odpoledne, nebo večery, kdy Igor psal texty a já mu do toho ještě občas mohla mluvit. A později ty noci... Bylo to tehdy vše krásně v pohodě a já měla ještě hromadu iluzí. Ale takhle to brát nemůžu, nemůžu pořád jen vzpomínat. Už je na čase začít s čistým štítem a v klidu. Před pár okamžiky jsme minuli barák Birkušů a auto pomalu brzdilo. Jsme tu. Okamžik, na který jsem tolik měsíců myslela je tady. Vystoupila jsem trochu opožděně - Roman na mě už čekal v předu před autem. Teď mi nejen bušilo srdce jako o závod, ale také jsem se celá nekontrolovatelně třásla.
"Tak poď" vyzval mě trochu konejšivě a objal mě rukou okolo pasu. Otevřel nezamčenou branku a z domu k nám už tlumeně doléhala puštěná hudba a smích. U vchodu do domu vytáhl mobil a někoho prozvonil. Za pár okamžiků se nám otevřela vysmátá Mája.
"Vďaka sestrička" mrkl na ni Roman, ale Majka si prohlížela jen mě.
"No toto!" zvolala energicky a vrhla se mi okolo krku. "Ja bysom ťa nespoznala Anička naša zlatá! Som velmi ráda, že si tu! Romanko mi už hocičo hovoril." Drmolila a stále mě objímala.
"Notak Máji..ale také tě ráda vidím" zasmála jsem se nervozně.
"No poďte ďalej!" prohodila, zrovna když se zevnitř ozval další výbuch smíchu a Mája ihned zmizela.
Tázavě jsem se podívala na Romana, který se jen pousmál a svou rukou okolo mého pasu mě tlačil dál do útrob domu. Intenzita hudby ještě zesílila a my jsme se ocitli na prahu obýváku spojeného s kuchyní, jež byl centrem všeho dnešního dění. Ihned se u nás objevil už trochu podnapilý Patrik a se zvoláním "Romááán, ale toto nie je Áďka!!" pokračoval dál aniž by nás řešil. Toto na mě bylo trochu moc. Patrik... Náhle jsem viděla všechny ty lidi, které jsem znala, skoro nic se nezměnilo. Patrik... To byl náš Paťo, který mě vůbec nepoznal... Tamhle je Ondra a v kuchyni jsem zahlédla Lucčiny nezkrotné vlasy. Než jsem si stihla uspořádat všechny aktuální dojmy, tlačila mě Romanova ruka opět dál do místnosti, přestože mně se vůbec nechtělo.
"Jé čus Roman!" zaslechla jsem cizí mladého chlapa, který si mě ihned změřil od hlavy k patě. "Čau brat!" zavolal další mladík, kterého jsem také vůbec neznala. Připadala jsem si mizerně. Lidé, které jsem znala, mě nepoznávají a ty další, kteří se hlásí k Romanovi vůbec neznám zase já. Nemám tu co dělat..
Náhle se zpoza rohu objevil Paťo i s Lenkou "No pozri - Roman je tu s novou babou a ty mi neveríš!" zakřičel na celé kolo a pár lidí se začalo smát. Cítila jsem, jak se po nás leckdo otáčí a já jak rudnu. "Kde si ju vzal, homoško?" pokračoval hlasitě, přestože se ho Lenka snažila umlčet. Roman jen velmi těžko potlačoval smích a raději mě opět tlačil místností dál směrem k jedné ze sedaček.
"Ták Anička, to je Miro, náš nový manažer." představil mi muže, kterého jsem znala z pár fotek a vyprávění.
"A toto je Anička, naša veľmi dobrá kamarátka" uvedl mě Roman s nepatrným zaváháním a cítila jsem, jak jeho obejmutí mého pasu trochu zesílilo.
"Jo dobrá kamarátka..tak to ma veľmi teší" pousmál se Miro a pevně mi stiskl podávanou ruku.
Mé myšlenky však mířily jiným směrem. Za Mirovou hlavou jsem vnímala upřený a nevěřícný pohled Lucky, který jsem ji krátce opětovala, nicméně její oči - úplně stejné jako ty Igorovy - mi nedovolily ho udržet déle. Moje nervozita stále stoupala a hlavou mi běžela jediná myšlenka "Kde je Igor??". Byla jsem u něho doma, v tom známém obýváku, bylo tu tolik lidí, ale on nikde. Mezi pár chlapy okolo včetně Romana započal hovor, který jsem ale nedokázala vůbec vnímat. Jediné, čeho jsem si byla jasně vědoma byla Romanova blízkost a jeho ruka, která mě stále nepouštěla. Byla jsem za to docela vděčná - jediný signál, že je tu ještě někdo se mnou. Stále jsem nervozně těkala pohledem po té části místnosti, kterou na kterou jsem měla výhled a hlavou mi běžela jediná myšlenka - kde může být?
"Pozri, nakoniec je všetko v pohodke. Ja som si myslel, že sa nie je čoho báť." usmály se na mě Romanovy šedé oči, když jsme poodstoupili trochu stranou o bavícího se hloučku. Pomalinku jsem začínala věřit, že to možná opravdu bude v pořádku. Žádnou pozornost jsem opravdu nevzbudila, díky tomu, že mě nikdo nepoznal - žádné scény, žádné výčitky. Bude to dobré. Zmoženě jsem si položila hlavu na Romanovo rameno a on mě nepatrně pohladil dlaní po mém boku.
"No to si zo mňa robíš prdel, ty kokot!?" ozval se za námi náhle ten dobře známý hlas, který ovšem během této krátké věty rozčilením nebo překvapením dvakrát přeskočil. V ten okamžik by se ve mně krve nedořezal. Pomalu jsem se otočila a naprosto nevědomky chytla vedle sebe stojícího Romana za ruku. Náhle jsem se dívala Igorovi přímo do očí. Do těch jeho krásných téměř černých očí, o kterých se mi svého času i zdálo. Jeho pohled byl naprosto nevěřícný. Pár lidí okolo nás pozorovalo, netušíc o co se jedná, ale většina nás naštěstí vůbec neřešila.
"Anička...?" proťal krátké ticho mezi námi Igor. Bohužel, víc neřekl, jako bych byla na řadě já. V tu chvíli jsem instinktivně zmáčkla Romanovu ruku a zadoufala v poslední příval podpory a pomoci od něho.

"Boha... Anka, čo tu robíš?" promluvil ale opět jako první v této nepříjemné situaci Igor a přelétl nevěřícným pohledem ruku za kterou jsem se držela Romana, na kterého se nakonec tázavě zadíval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bebika bebika | 17. dubna 2015 v 14:11 | Reagovat

Prosím napíš rýchle ďalšiu časť, už sa neviem dočkať čo bude ďalej :-P Je to super :-)

2 Linka Linka | Web | 17. dubna 2015 v 21:55 | Reagovat

[1]: No ani nevíš, jak jsi mě potěšila... Bohužel to časově nějak nestíhám ale.... Udělám co bude v mých silách! :) Díky moc, jenom tak pro zajímavost - komu fandíš? ;)

3 bebika bebika | 19. dubna 2015 v 8:58 | Reagovat

Fandím Romanovi ;-), nejako to medzi nimi začína iskriť, tá ruka okolo jej pásu...
Ale mohol by to Igor trošku zamotať, mohol by sa tiež o niečo pokúsiť...;-)

4 Emm Emm | Web | 10. května 2015 v 13:57 | Reagovat

No páni, tak na to jsem se těšila, až se setká s Igorem! :D No abych pravdu řekla, tak já jsem si zatím neudělala obrázek o Igorovi, protože nevím, co se přesně stalo a tak, takže ještě nefandím nikomu, ale Roman je takový milý, takže teď už jen poznat Igora a určitě budu vědět, komu budu držet palce! :D :))

Jinak promiň, že se ozývám až teď, ale jistě víš, jak to teď se mnou je a kdybych přišla dřív, asi bych si to nemohla plnohodnotně přečíst a okomentovat, nějak jsem na nic neměla pomyšlení.:(
Ale o to víc se teď těším na další část! ;)

5 bebika bebika | 24. července 2015 v 20:37 | Reagovat

Prosím daj ďalšiu časť :-P

6 Emm Emm | Web | 31. prosince 2015 v 0:50 | Reagovat

Též bych chtěla další část :P :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.